Odvrácené stránky veterinární profese: Nebojme se otevřeně hovořit o problému sebevražd

Predisponující faktory

Některé zdroje hovoří až o 4násobně vyšší míře sebevražednosti mezi veterinárními lékaři oproti obecné populaci. Proto byly detailněji zkoumány faktory, jež v tomto případě předurčují vyšší riziko. Řadí se mezi ně: povaha člověka, náročnost studia, profesní izolace, stresové faktory plynoucí z výkonu povolání, každodenní kontakt se smrtí a eutanazií (a z toho plynoucí posun jejich vnímání), znalost prostředků k eutanazii a přístup k nim, psychický stav, stigma kolem duševních onemocnění a „nakažlivost“ sebevražd.

Povaha člověka

Veterinární lékaři se snaží být úspěšnými lidmi – jako takoví pak mají tendenci k perfekcionismu, svědomitosti a neuroticismu. Všechny tyto vlastnosti patří k rizikovým faktorům pro vznik duševního onemocnění. Stejně tak veterináři, kteří preferují práci se zvířaty více než s lidmi, mohou být ohroženější depresemi, jež jsou výsledkem určité sociální izolace.

Vysokoškolské vzdělání

Nemalá pozornost je věnována i náročnosti samotného studia veterinární medicíny a jeho negativního dopadu na emoční inteligenci a sociální dovednosti v této zásadní životní etapě. Mimo jiné to může vést k omezení rozvoje schopnosti zvládat různé životní situace a být odolnější vůči různým komplikacím.

Profesní izolace

Trápí především ty, kteří mají malou praxi. Často zde chybí dohled a možnost asistence kolegy, což vytváří ideální podhoubí pro profesní pochybení. Těžký emocionální dopad případných pochybení pak může vést k sebevražedným myšlenkám.

Pozn. překl.: Neměli bychom ovšem opomenout fakt, že nelze srovnávat psychické zatížení různě zaměřených veterinárních lékařů. Jistě není totéž, zda pod jejich rukama zemře kráva ve velkochovu, nebo jorkšír, kterého měli majitele jako své dítě.

Stresové faktory plynoucí z povolání

Nedostatečná profesní podpora a případná pochybení vedou společně s dalšími rizikovými faktory charakteristickými pro toto povolání až ke stavům úzkosti a k depresím, které samotné zvyšují zranitelnost a náchylnost člověka k sebevraždě. Dlouhý výčet možných negativ zahrnuje dlouhou pracovní dobu, naléhavé případy po pracovní době, konflikty s kolegy, nadřízenými či klienty, přehnaná očekávání klientů, nepředvídatelné klinické výsledky, emocionální vyčerpání, nedostatek prostředků, pochyby o vlastních schopnostech, případné stížnosti klientů, či dokonce soudní spory. Déletrvající syndrom vyhoření provázený hlubokým zklamáním a demoralizací má potom stejný účinek.

Přístup ke smrti a eutanazii

V soukromých praxích se veterinární lékaři velmi často setkávají s požadavky na ukončení života zvířete, a to z důvodu jeho zdravotního stavu, který by vedl k pouhému přežívání spojenému s trvalým utrpením. Kontakt se smrtí je denním chlebem i pro veterinární lékaře na jatkách. Pravidelná aktivní účast na ukončování života zvířat může narušit samotné vnímání smrti a posvátnosti života, snížit zábrany vůči sebevraždě a obecně ovlivnit způsob, jak dotyčný čelí nejrůznějším životním výzvám, ospravedlňuje sebe sama a své myšlenky atd. Pro mnohé se tak v důsledku těchto postojů sebevražda může zdát jako racionální řešení určitých situací.

Znalost prostředků k eutanazii a přístup k nim

Veterinární lékaři disponují potřebnými znalostmi týkajícími se léků na předpis včetně anestetik a prostředků k eutanazii, a především k nim mají snadný přístup. To vše zvyšuje potenciál a snadnost jejich zneužití.

Psychický stav

Duševní choroby jsou častou příčinu sebevraždy nejen u humánních lékařů, ale i u těch veterinárních. Dvě třetiny lidí, kteří sebevraždu spáchali, trpěli depresivním onemocněním.

Stigma kolem psychických onemocnění

Společenské stigma kolem duševních onemocnění může významně ovlivnit, zda vyhledáme odbornou pomoc, či nikoliv. Zvlášť problematické je to právě v případech, kdy lidé chápou svou profesi tak, že oni jsou zde proto, aby výhradně pomáhali druhým, nikoliv naopak. Často je pak mohou ovládnout pocity slabosti, viny a hanby za vlastní selhání, stejně jako strach z dopadů na profesní kariéru. Sociální stigma je mnohdy příčinou, proč dotyční nevyhledají odbornou pomoc, a je tak faktorem zvyšujícím míru sebevražednosti.

Sebevražedná „infekčnost“

Sebevražda je v jistém smyslu nakažlivá – může se jednat o důsledek přímé či nepřímé expozice sebevražednému chování jiných. Podvědomí o smrti způsobené sebevraždou se může velmi rychle šířit právě mezi členy poměrně uzavřené profesní skupiny.

Ochranné faktory

Existuje ovšem i několik faktorů, jež naopak pravděpodobnost sebevraždy snižují. Mezi ně patří:

• milující rodina a dobří přítele (silná síť sociálních kontaktů)
• těhotenství a mateřství (mateřské vazby)
• stabilní rodinné zázemí
• smysl pro zodpovědnost vůči rodině
• přesvědčení o nutnosti vypořádat se se sebevražednými myšlenkami
• ochota vyhledat pomoc a podstoupit řádnou terapii

Varovné příznaky

Uvědomme si, které příznaky jsou varovné – můžeme tak v pravý čas poskytnout pomoc kolegovi, svému blízkému, nebo jim dokonce zachránit život. Mezi takové červené praporky patří:

• pocity zármutku, beznaděje a neschopnosti
• vyčerpanost
• problémy se soustředěním
• podrážděnost
• zlost a projevy nepřátelství
• ztráta zájmu o běžné aktivity
• výrazné změny v chování
• změny v apetitu
• poruchy spánku
• myšlenky na smrt

Při onemocnění depresí je nejvýznamnějším signálem pro sebevraždu právě beznaděj.

Změny v chování se významně pojí se zvýšeným rizikem spáchání sebevraždy. Dvěma klíčovými varovnými změnami bývají náhlé lehkomyslné jednání (například pití přes míru, konzumace drog, rychlá jízda či promiskuita) a odvrácení se od běžných oblíbených aktivit. Dále může docházet ke kontaktování druhých za účelem rozloučení se s nimi, zbavování se cenného majetku a pořizování si smrtících prostředků (např. zbraní). Varovným signálem však může být i náhlý obrat „k lepšímu“ u člověka dříve zatíženého depresemi. Spíše než skutečné zlepšení stavu to totiž může znamenat, že dotyčný akceptoval sebevraždu jako své jediné východisko.

Riziko je zvlášť zjevné v případě, že dotyčný o sebevraždě přímo mluví: nemá pro co žít, je zátěží pro ostatní, trpí nesnesitelnou bolestí a chce si ublížit, nebo se dokonce zabít. Alarmující je, pokud má přímo i plán. Čím víc podrobný je, tím je možnost dokonání reálnější.

Jak reagovat? Buďte na blízku a zajímejte se

Popsaná situace je velmi nepříjemná, ale pro kolegu, který chce „vše ukončit“, je ještě těžší. Pamatujme si, že – s výjimkou nevyléčitelně těžce nemocných pacientů – představuje sebevražda nevratné řešení dočasných problémů! Situace se tedy po překonání opět změní k lepšímu. Navíc sebevražda je společenským problémem, nikoliv problémem jedince! Lidé jsou společenští tvorové, kteří prospívají a přežívají v rámci společenství. Jak tedy pomoci?

1. Přistupujte k takovému člověku obezřetně.
2. Zeptejte se, jak se cítí.
3. Naslouchejte pečlivě a se zaujetím.
4. Zeptejte se, zda jej napadly i sebevražedné myšlenky.
5. Pokud ano, doporučte odbornou pomoc a podpořte dotyčného, aby ji skutečně ihned vyhledal.
6. Pokud odmítne, vyhledejte tyto odborníky sami a zeptejte se, co můžete v dané situaci dělat.
7. Ujistěte dotyčného, že se situace určitě změní k lepšímu.
8. Zůstaňte nablízku.
9. Jasně si určete, že další den se opět uvidíte; bude mít důvod vydržet ještě den navíc.

Závěr

Učinit první krok a podat pomocnou ruku může být tím nejtěžším, ale zároveň nejsprávnějším, co lze udělat. Nicméně pamatujme si, že ani přes veškeré úsilí nejsme zodpovědní za životy druhých. Můžeme jim pouze nabídnout správnou podporu, kterou v dané chvíli potřebují, společně hledat naději a vidět i jiné možnosti řešení problémů a bolesti. Nezbytná je ovšem v takových případech především odborná pomoc, která může riziko sebevraždy účinně odvrátit a zažehnat.

(kata)

Zdroje:

1. Stoewen D. L. Suicide in veterinary medicine: Let’s talk about it. Can Vet J 2015; 56 (1): 89–92.
2. Český statistický úřad. Sebevraždy. Dostupné na: www.czso.cz/csu/czso/sebevrazdy_zaj