Etiopatogeneze a symptomatologie Laforovy nemoci u trpasličích drsnosrstých jezevčíků

Etiopatogeneze

Laforova nemoc u psů je jednou z nejčastěji diagnostikovaných strukturálně-metabolických epilepsií. Jedná se o autozomálně recesivní dědičné onemocnění, jež je u psů způsobeno mutací genu Epm2B. Výsledkem je intracelulární akumulace abnormálního glykogenu za vzniku Laforových tělísek (neurotoxických inkluzí). Choroba se nejčastěji vyskytuje u plemen trpasličí drsnosrstý jezevčík, baset a bígl, klinické příznaky jsou podobné jako u lidí.

V současnosti probíhají výzkumné práce zaměřené na identifikaci inhibitorů glykogen syntázy jakožto potenciální terapeutické možnosti u Laforovy nemoci jak u lidí, tak i u psů. Klinické pokusy však vyžadují přesný popis klinické manifestace a progrese tohoto onemocnění.

Klinický obraz a diagnostika

Mezi běžné klinické projevy patří spontánní a reflexní myoklonus (vyvolaný v reakci na světlo, zvuk či pohyb v zorném poli), hypnagogické záškuby a generalizované tonicko-klonické křeče.

Celkový krevní obraz i biochemie, vyšetření moči a mozkomíšního moku jsou u tohoto onemocnění bez nálezu. Elektroencefalografií (EEG) lze zaznamenat bilaterální synchronní mnohočetné hroty paroxysmů a fragmentární myoklonus bez EEG korelace. Magnetická rezonance může odhalit generalizovanou kortikální atrofii s rozšířením komor (ventrikulomegalií) a jehlovou elektromyografií (EMG) je zaznamenávána abnormální spontánní svalová aktivita s pozitivními ostrými vlnami a fibrilací.

Sledovaná zvířata

Sledované skupiny zahrnovaly psy, u kterých byla geneticky potvrzena Laforova nemoc nebo vykazovali patognomické příznaky (reflexní myoklonus) a nemoc u nich byla následně diagnostikována klinicky. Průměrný věk nástupu klinických příznaků činil 7 let (interval se pohyboval mezi 3,5 a 12 roky).

Rané klinické příznaky (1–3 roky od nástupu)

Nejčastějším počátečním klinickým příznakem byl reflexní a spontánní myoklonus. Ve více než jedné třetině případů byly zaznamenány špatný zrak až slepota. Další časté projevy zahrnovaly generalizované tonicko-klonické křeče, hypnagogické záškuby, záchvaty paniky a demenci. Mezi méně časté příznaky patřily „mlaskání“, „chytání much“, parciální záchvaty, agrese vůči jiným psům i lidem, hluchota a fekální inkontinence daná ztrátou základních hygienických návyků. U geneticky netestované skupiny byla nejčastějším příznakem demence (2/3 případů) následovaná parciálními záchvaty.

Pozdní klinické příznaky (> 3 roky od nástupu)

Nejčastějším klinickým příznakem byl opět reflexní a spontánní myoklonus. Další časté pozdní klinické projevy u skupiny psů geneticky pozitivních na toto onemocnění zahrnovaly demenci, záchvaty paniky, močovou inkontinenci a hluchotu. U skupiny geneticky netestované byla nejčastěji zaznamenána agrese vůči jiným psům a močová a fekální inkontinence daná ztrátou hygienických návyků.

Shrnutí a závěr

Laforova nemoc u psů je progresivní myoklonická epilepsie s pozdním nástupem (7. rok věku) a podobným průběhem jako u lidí. Všechny výše zmiňované klinické příznaky se mohou objevit a postupem času nabývat na frekvenci i intenzitě. Konkrétně myoklonus se postupně zhoršuje a je vůči terapii rezistentnější. Je proto třeba provést navazující studie věnované další charakterizaci tohoto onemocnění u psů a následné účinnější terapii v jeho pokročilejších fázích.

(kata)

Zdroj: Swain L., Key G., Tauro A. et al. Lafora disease in miniature Wirehaired Dachshunds. PLoS One 2017; 12 (8): e0182024, doi: 10.1371/journal.pone.0182024.