Jak se chová upír obecný, když je mu mizerně?

Šíření onemocnění u lidí a u netopýrů

Jak už bylo uvedeno výše, lidskou přirozenou reakcí při onemocnění je izolace. Jde jednak o to se vyléčit, ale také bránit šíření nákazy. To, jak se hostitel onemocnění v nakažlivé fázi chová, předurčuje, jak rychle se může infekční onemocnění šířit. Ovšem jak je tomu u divokých zvířat, je těžké zodpovědět. Biologové studují propletené sociální vazby upírů celá desetiletí, mají totiž spletité vztahy a žijí v komunitách o velikosti i několik tisíců jedinců. Již dřívější výsledky naznačovaly, že když se netopýři necítí dobře, stýkají se méně se zbytkem hejna. A tak se vědci rozhodli provést experiment na volně žijící kolonii netopýrů v Belize.

Experiment pod rouškou tmy

Netopýři v noci vylétají za potravou a toho autoři využili. Dříve než dopadly poslední sluneční paprsky na belizskou archeologickou rezervaci Lamanai, trojice autorů pomocí ornitologické sítě izolovala kolonii hnízdící v dutém stromě – znemožnila jim únik až na jediný východ. Jednalo se o hejno přibližně stovky upírů velkých (Desmodus rotundus). V době od druhé hodiny ranní se jim podařilo odchytit 41 samic, které byly průběžně randomizovány takto: Polovině byl injikován solný roztok (kontrolní skupina), druhé polovině lipopolysacharid (LPS). Tato imunosenzitivní látka navozuje příznaky podobné nachlazení (bez infekční zátěže). Tedy LPS dovede při vhodně zvolené dávce oklamat imunitní systém zvířete, aby po dobu několika hodin reagoval, jakoby se v jeho těle jednalo o infekci. 

Senzory proximity

Poté byla všem polapeným samicím nainstalována (nalepena na srst zad) drobná a lehká zařízení (1,8 g), která každé dvě sekundy vysílala signál a vyměňovala si informace s okolními senzory ostatních samic v dosahu 5–10 metrů. Tímto způsobem byla sledována trajektorie pohybu hejna, což umožnilo zmapovat intenzitu jejich pohybu a zjistit, kolik času trávila jednotlivá zvířata s ostatními a jak blízko k sobě se přibližovala. Celá procedura instalace byla pro minimalizaci stresu zvířat provedena najednou a ta byla hodinu po označení a injekci vrácena do volné přírody.

Třídenní sledování chování

Interakce upíra velkého byly sledovány po dobu tří dnů a vedly k získání dat od 31 samic, které nepřišly na to, jak se senzoru ve formě drobného „batohu“ na zádech zbavit. Dle očekávání se netopýři s aplikovaným LPS během prvních 6 hodin pohybovali méně než příjemci placeba. 

Omezené a kratší interakce 

V tomto období byl počet přátel, se kterými se „nemocní” netopýři stýkali, průměrně o 4 nižší než u těch „zdravých“ a jejich interakce byly kratší – při každém setkání strávili v průměru o 25 minut méně než netopýři v kontrolní skupině. Pravděpodobnost, že se zdravý netopýr vyskytne v blízkosti nemocného, byla pouze 35%, zatímco pravděpodobnost setkání dvou zdravých partnerů činila 49 %. Den poté byly účinky lipopolysacharidu mnohem méně výrazné a 2 dny po aplikaci již bylo chování obou skupin stejné.  

Otázkou je, do jaké míry chování nemocných i zdravých zvířat diktuje vznik nemoci. Vypadá to, že nemocný netopýr vyhledává méně interakcí, ale vyhýbají-li se také zdraví netopýři těm z hejna, kteří vypadají nemocně, není jasné.

Z evolučního hlediska je záhadné, proč bylo upřednostněno toto chování, které neprospívá ani patogenu (snižuje se jeho schopnost šíření), ani nemocnému jedinci (již je nemocný). Tak či tak je toto chování dosti podobné lidskému v situacích, kdy se cítíme mizerně a zcela jednoduše se nám nechce z postele mezi lidi.

(lexi)

Zdroje:
1. Ripperger S. P., Stockmaier S., Carter G. G. Tracking sickness effects on social encounters via continuous proximity sensing in wild vampire bats. Behav Ecol 2020; 31 (6): 1296–1302, doi: 10.1093/beheco/araa11.
2. Rubiano M. P. Vampire bats socially distance when they feel sick. Popular Science, 2020 Oct 30. Dostupné na: www.popsci.com/story/science/bats-social-distancing