Doc. Kristýna Machová: Canisterapie není uzákoněna, přitom má cílený terapeutický účinek

Kristýna Machová s fenkou Miou. Zdroj: ÚVN Praha

V rámci zoorehabilitace si běžně vybavíme psa, koně, kočku nebo hlodavce, ale údajně se do ní může zapojit také hmyz nebo slon. Na velikosti nebo obvyklém využití zvířete prý nezáleží…

Ano, záleží na cíli zoorehabilitace. V jeho rámci máme různé směry – aktivity, terapii, krizové intervence a vzdělávání. Při zapojení psů toto rozdělení zcela zaniká, protože pojem canisterapie nezahrnuje různé terapeutické cíle, a lidé tak často nevědí, že toto rozdělení existuje. A stejně jako rozlišujeme určité indikace zoorehabilitace se psem, jsou různé cíle intervencí i s koněm. Rozdělují se na hipoterapii ve fyzioterapii a ergoterapii, na hyporehabilitace v psychiatrii, psychologii a pedagogice a na sociální práci a parajezdectví. Jinak do zoorehabilitace jsou samozřejmě zapojovány i různé jiné druhy zvířat. Otázkou je, jak ona sama tento proces vnímají, protože základem je spokojené zvíře, jinak to nejde. Existuje studie zaměřená na zapojení slonů, ale o její etické správnosti pochybuji, stejně jako například o zapojení delfínů.

Cílových skupin klientů terapie za pomoci zvířat je asi nepřeberné množství. Jaké jsou ty hlavní, se kterými se v současné době v Česku nejčastěji canisterapeuticky pracuje?

Já osobně pracuji s dospělými pacienty v Ústřední vojenské nemocnici v Praze (ÚVN), kde děti ani neléčíme, takže můj názor může být zkreslený. Nejčastějšími pacienty, se kterými se v nemocnici setkáváme, jsou lidé v seniorském věku, respektive dospělí pacienti v rámci rehabilitace či psychiatrie. Canisterapie se ale provádí u širokého spektra klientů, například u osob s handicapem, ať už vrozeným, nebo získaným. Běžně se provádí i u dětí, například na dětské psychiatrii a onkologii, nebo při práci s dětmi s různým druhem znevýhodnění. Je to většinou v dobrovolnické formě a záleží také na tom, zda se jedná o lékařem indikované působení, a má tedy jasně daný cíl a vedenou dokumentaci, nebo zda jde o aktivizaci pacientů, která je však neméně důležitá a rozhodně záslužná.

Na plemeni canisterapeutického psa údajně nezáleží – může to být i obyčejný voříšek. Jsou zde přesto nějaké preference?

Jsou plemena vhodná s nevhodnými jedinci a naopak plemena nevhodná s jedinci vhodnými. Některá plemena jistě mají vrozené predispozice, třeba zlatý retrívr či border kolie, ale zároveň znám i dobrmana, který dobře pracuje v rámci canisterapie. Takže opravdu spíše záleží na konkrétním jedinci, jeho vrozených schopnostech a na jeho radosti z kontaktu s klienty. 

Jaká má canisterapie omezení?

Kontraindikací je, když pacient nemá rád zvířata. Pak samozřejmě alergie, případně nějaká infekční onemocnění nebo otevřené rány. Nad zvířaty probíhá pravidelný veterinární dohled, jsou očkována, odčervována i odblešována. Z literatury máme potvrzené, že riziko přenosu zoonóz je opravdu minimální, ale je vhodné při terapii vynechat například imunosuprimované pacienty.

Canisterapie je poměrně mladá disciplína. Zatímco ve světě jde o již běžně známou a používanou metodu, u nás to zatím neplatí. V čem vidíte hlavní problémy?

Canisterapie není vymezena v legislativě, tudíž vychází ze stanovených pravidel, která jsou platná pro konkrétní dané (zdravotnické) zařízení. Je to metoda, která se dobrovolnicky provádí v téměř každé větší nemocnici, takže povědomí o tom, že má pozitivní výsledky, určitě je. Na druhou stranu se moc neví, že může přinášet i cílený terapeutický účinek. To znamená, že lékař doporučí pacienta ke canisterapii, stanoví konkrétní indikaci a canisterapeut chodí za tímto pacientem pravidelně, vede dokumentaci a sleduje konkrétní cíl – ať už je to na psychiatrii, rehabilitaci, v rámci péče o seniory, či jinde. Návaznost je přitom velmi důležitá, protože třeba u starších lidí jde o očekávání něčeho, na co se těší, posiluje se tím i jejich orientace v čase. Motivace pacientů je obrovská. Přitom je ale podstatné rozlišovat mezi aktivitami a terapií za účasti zvířat. Je ale třeba zůstat nohama na zemi a oprostit se od tendence připisovat canisterapii až magické účinky, základem úspěchu je především spolupráce celé řady terapeutů a dobře stanovený splnitelný cíl.

Daří se otevřít canisterapeutickým psům dveře do pracoven psychologů a psychoterapeutů? Je i zde patrný zájem?

U nás canisterapeutičtí psi navštěvují uzavřená i otevřená oddělení, občas se účastní i setkání v rámci péče v denních stacionářích, jde o dlouhodobé propojení, takže tato spolupráce určitě funguje. Je ale důležité pamatovat na to, že canisterapeut není psycholog, psychiatr ani fyzioterapeut. To však nezpochybňuje jeho roli v týmu, který má být multidisciplinární.

Canisterapeut je od toho, aby výborně znal svého psa, uměl s ním pracovat, zodpovídal za jeho welfare. Jeho výborná schopnost komunikace i znalost diagnóz a s tím spojených omezení je velmi důležitá. Pak si musí dobře poskládat pacienty, které má ten den navštívit, a nabízet terapeutovi, který je tam pro práci s lidmi, jak může naplnit jím stanovené cíle. Jeden je tu „za lidi“, ať už je to stránka fyzická, nebo psychologická, ten druhý „za zvíře“. Oba jsou součástí multidisciplinárního přístupu a ideálně vzájemně komunikují. 

Tedy Freudův pohled, jenž adoroval pozitivní vliv svého psa Jofiho na pacienty, neměl s moderní canisterapií asi nic společného…  

Určitě to bylo přínosné, ale opravdu je vhodné spolupracovat v týmu. Je třeba vědět, kdy dát psovi pauzu, co má rád, kdy ho aktivizovat, kdy zklidnit, a tomu přizpůsobit skladbu pacientů. Tedy myslet i na zvíře, které se psychoterapie účastní. Jeho „pouhá“ přítomnost, například v ordinaci, může být pro pacienty určitě uklidňující, ale jde toho využít i lépe.

A jak je to se zapojením psů do vzdělávacího procesu?

Podpora vzdělávání pomocí canisterapie je u nás bohužel zatím velmi omezená. V zahraničí existují programy na podporu čtení v přítomnosti psů (READ – reading education assistance dogs), kterých se účastní až stovky týmů ve složení člověk a pes. Motivují děti při četbě. To se u nás příliš nedaří. Cílovými skupinami v canisterapii v rámci vzdělávání jsou především děti s nějakým stupněm mentálního či fyzického handicapu, využívána je i v rámci podpory inkluze. Do oblasti pedagogiky jsou ale často zapojováni také koně.

Jaroslava Sladká
redakce MeDitorial

--------------------------------------------------------------------------------

Border kolie Mia již pomohla řadě pacientů 

Docentka Kristýna Machová pracuje v ÚVN v Praze se svou border kolií, která se jmenuje Mia, už více než 10 let. Z jejich pacientských příběhů by se dala napsat kniha. Ve stručnosti uvádíme alespoň dva, které řadí k nejsilnějším.

Dvacetiletá dívka se sociální fobií se vrátila do života

Jako nejintenzivnější zážitek popisuje autorka kazuistiku úzkostné dívky, která po dramatickém osobním prožitku odmítala jakékoli sociální kontakty. Trauma se u ní podepsalo dokonce i na držení těla (zhroucená postura). Její nedůvěra v lidi byla natolik silná, že znesnadňovala i kontakt s terapeuty. Pacientka měla doma oblíbeného pejska, takže varianta komunikovat se psem pro ni byla nejjednodušší. Ze začátku pobývala pouze s Miou, postupem času se mohla přiblížit i canisterapeutka. Nakonec spolu chodily i mimo oddělení – ven na trávu, na sluníčko, byly v pohodě, povídaly si, pacientka si s Miou hrála. Cílem bylo, aby dokázala žít sama a nebála se lidí. Skončilo to výletem do zaplněné kavárny. Není to závratná story, „jen“ návrat do života.

Pětadevadesátiletá válečná veteránka díky psovi ožila

Seniorka měla problémy už jen s ranním vstáváním. Při návštěvě psa ožila. Nejen že ochotně vstávala, ale přesunula se i do křesla a začala vyprávět. Aktuálně se psem žertuje, škádlí ho, hraje si s ním, užívá si vzájemného fyzického kontaktu a pozornosti. Právě to dlouhodobě hospitalizovaným lidem podle terapeutky chybí nejvíce. Odbourání tohoto deficitu pak vede až k malým zázrakům, jakým je třeba cesta z lůžka do terénu.

(jas)